Lilie-orientální hybridy - Denivky

denivky
Přejít na obsah

Lilie-orientální hybridy

Foto a video

                

APACHE

JARUNA

GEISHA FACE

ČESKÁ FIALKA

JIZERSKÉ HORY

RED MATADOR

RUBY BRAND

JIZERSKÉ TICHO

KVĚTA KALÍKOVÁ

Růženka

SAN REMO

JARUNA x BERGAMO
                                                                                                                                                                     
 

LILIE - ORIENTÁLNÍ HYBRIDY
RNDr. Tomáš Sehnoutka  
Praktické zkušenosti s pěstováním,  množením a šlechtěním orientálek. Všechny v publikaci vyobrazené odrůdy  lilií vyšlechtili členové Specializované základní organizace Českého  zahrádkářského svazu MARTAGON.
   První setkání s orientálkami
   Moje první setkání se světem  orientálních hybridů se uskutečnilo před řiceti lety. Při náhodné  návštěvě u zahradníka Josefa Kukly v Lovčicích jsem se zmínil o tom, že  budu mít koncem července svatbu. Pan Kukla mi sdělil, že právě v té době  mu rozkvetou krásné lilie a ty mi prý může věnovat jako svatební kytici  pro nevěstu. Když jsem si později pro slíbené květy do Lovčic přijel,  čekal mě zážitek, který ovlivnil celý můj další život.
    Po schůdcích jsem za Josefem Kuklou sestupoval do malého skleníku.  První, co mě překvapilo, byla silná vůně, kterou jsem do té doby neznal.  Náhle jsem se dostal do království kvetoucích orientálek. Ohromné květy  lilií nejrůznějších barev. Červené i růžové, bílé květy měly často  žlutý středový pruh. Většina květů byla poseta tmavými tečkami, ale  našly se i čistě bílé. zahradník Kukla vzal do ruky nůž a uříznul mi  několik lodyh s květy i poupaty. Svatební kytice z nich byla nádherná, a  ačkoliv manželství netrvalo dlouho, láska k orientálkám trvá dodnes.
    Ty mladší čtenáře musím upozornit, že to bylo ještě v době, kdy se k  nám žádné květiny z Holandska nedovážely. A dokonce i v Holandsku se  tou dobou liliový průmysl teprve začal rozbíhat. Dnes se mladí lidé  poprvé setkávají s orientálkami všech barev v květinových prodejnách  nebo na výstavách větin. Tenkrát však byly květy orientálních hybridů  velká vzácnost. Byl jsem jejich krásou natolik uchvácen, že jsem se je  rozhodl pěstovat také.
   
První krůčky, pěstování orientálek v nádobách
   V prosinci 1984 jsem jel do Lovčic  znovu. Josef Kukla se svým vnukem ng. Pavlem Nejedlem tam právě  přesazovali orientálky ve velkém fóliovníku. Jako substrát používali  vláknitou rašelinu. Dostal jsem od těchto zkušených pěstitelů prvních  šest cibulí orientálek různých odrůd. Jednu z nich "Capricorn" jsem si  udržel dodnes. Je stále vitální a každoročně bohatě kvete.
    Cibule dovezené z Lovčic jsem nechal v chladné ložnici a začal  shánět rašelinu. Když jsem ji ani po několika týdnech nesehnal, zasadil  jsem cibule orientálek do zetlelé lesní hrabanky. Jelikož jsem neměl k  dispozici ani skleník, ani fóliovník, rozhodl jsem se pěstovat  orientálky v nádobách jako pokojové květiny. Návod jsem našel v knize  Tulipány a ostatní cibulové květiny z roku 1967. V kapitole o liliích  RNDr. Vladimír Chaloupecký, CSc., popsal pěstování lilií v hlubokých  květináčích. Snažil jsem se udělat co nejméně chyb. V odborné literatuře  jsem se dočetl, že kromě kořenů vyrůstajících z podpučí cibule  vytvářejí lilie též kořeny lodyžní. Ty vznikají až při růstu lodyhy na  jaře mezi špičkou cibule a povrchem substrátu. Když se cibule orientálky  zasadí příliš mělce, je rostlina ochuzena o možnost lepší výživy z  lodyžních kořenů.
    Protože tehdy nebyly k dostání hluboké květináče, nakoupil jsem  umělohmotné kbelíky, provrtal jim dno a hned jsem měl vhodné nádoby na  pěstování lilií. Jednu chybu jsem však udělal. Tenkrát jsem neměl  zkušenosti se skladováním liliových cibulí. Myslel jsem si, že vydrží  totéž co tulipánová či narcisová cibule, tedy řadu týdnů na vzduchu bez  seschnutí. Omyl. Když jsem cibule orientálek asi po měsíci sázel, jejich  šupiny byly značně seschlé. Později jsem se této chyby vyvaroval a  snažil se zasadit cibule co nejdříve po vyndání ze země. Pokud to z  různých důvodů nebylo možné, skladoval jsem přechodně vyndané cibule  následujícím způsobem: Do květináče jsem nasypal trochu rašelinového  substrátu, na něj položil cibuli lilie, přidal jmenovku a zasypal další  dávkou substrátu. Takhle mi při podzimním přesazování vydržela v chladu  cibule bez poškození i řadu týdnů.
    Jakmile byly cibule orientálek zasazeny, odnesl jsem nádoby do  chladného sklepa, abych liliím dopřál zimu. Začátkem března se pak nad  povrchem substrátu objevily špičky rašících stvolů. Nádoby jsem přenesl k  oknu v bytě a tam lilie začaly velice rychle růst. Později se ukázalo,  že orientálky v květináčích dobře rostou u východního, jižního i  západního okna. Ke kvetení jim stačí jen několik hodin slunečního svitu  denně.
    V květnu se začala rýsovat na špičkách lodyh první poupata a na  přelomu června a července mi první orientálky v bytě rozkvetly. Vůně  byla nejen v pokoji s liliemi, ale pronikla do všech zákoutí domu. V  bytě u okna prožily lilie dlouhé období vegetace a na podzim jsem  žloutnoucí lodyhy těsně nad zemí seříznul. Květináče - kbelíky se  zasazenými cibulemi orientálek jsem znovu odnesl do chladného sklepa. Na  jaře následujícího roku nastalo pro lilie nové vegetační období a celý  cyklus se opakoval. Orientálky mi začaly každoročně vykvétat.
    Jednou za dva roky jsem je na podzim přesazoval do směsi vláknité  rašeliny a písku. K rašelině jsem přidával na jeden desetilitrový kbelík  půl čajové lžičky mletého dolomitického vápence pro zmírnění kyselosti.  Z literatury jsem byl vyděšený fuzariosou, a tak jsem v prvních letech  pěstování cibule orientálek před sázením mořil v různých fungicidech.  Později jsem s mořením přestal. Lépe je vytvořit liliím dobré životní  podmínky a pak je použití chemických přípravků zcela zbytečné. Nemořím  cibule orientálek více než dvacet let. Mnohem důležitější nežli moření  se ukázala pravidelná výměna substrátu (vláknité rašeliny) zhruba jednou  za tři až čtyři roky. Čerstvá vláknitá rašelina vytváří ideální  podmínky pro život orientálek. Bohužel se přibližně po třech letech  rozpadne na slatině podobnou konzistenci, která už před patogenními  houbami cibule orientálek neochrání. Zkusil jsem ponechat v rozpadlé  rašelině orientálky více let, ale rostliny chřadly a špatně kvetly.  Výměna rozpadlé rašeliny za čerstvou je časově i finančně nákladná, ale  podle mých zkušeností je to jeden z nejosvědčenějších způsobů, jak  dlouhodobě úspěšně pěstovat orientálky.
   
Revoluční rok 1989 a orientálky
    V roce 1989 na jaře jsem od vnuka zahradníka Kukly získal třicet  cibulí orientálek a po provrtání třiceti kbelíků jsem je zasadil do  rašelinového substrátu. V létě jich pak většina vykvetla pod skleněnou  pyramidou ve střeše domu, kde od narození bydlím. Podmínky se tam  podobají skleníku bez možnosti větrání. Listům orientálek sluneční  paprsky moc neuškodily, zato květy některých odrůd sluníčko brzy  připálilo. Někdy byla žárem poškozena poupata ještě před rozevřením.  Poprvé jsem získal zkušenosti také s poškozením cibulí orientálek  vysokými teplotami. Substrát měl teplotu až kolem 40 °C a zejména v  kombinaci s přemokřením mnoha cibulím odešlo podpučí na houbové choroby.  Ani jarní moření před výsadbou (tehdy jsem ještě používal fungicidy) je  nezachránilo.
    Těsně před listopadovou revolucí jsem během přesazování zjišťoval  škody. Některé cibule se zcela rozpadly, jiné odrůdy poškozené nebyly, a  dokonce vytvořily na stvolu pod zemí lodyžní cibulky. Rozmnožování  lodyžními cibulkami je vedle šupinování dobrý způsob, jak získat zdravé  mladé rostliny. Také jsem si všiml, že ty lilie, kterým se cibule  rozpadla, vytvořily ve snaze o svoji záchranu lodyžní cibulky ve většině  případů. Někdy se podle velikosti a množství lodyžních cibulek dalo  soudit, zda podpučí cibule bude poškozené, či nikoliv. Každou cibuli  jsem při přesazování změřil a zapisoval si přírůstky, popřípadě úhyn.
    Pod skleněnou pyramidou ve střeše domu pěstuji lilie v květináčích  dodnes. Jenom jim dopřávám méně přímého sluníčka. Některé orientálky  dobře kvetou a prospívají jen při světle odraženém od oblohy, aniž by na  ně během vegetace dopadl jediný paprsek slunce. Proti přemokření  květináče jsem si vypracoval osvědčenou metodu. Před zaléváním květináč  nebo kbelík s orientálkou potěžkám a teprve pak se rozhodnu, kolik  zálivky rostlině dopřeji.
   
První křížení a výsevy semen
    V roce 1988 jsem uskutečnil v bytě první křížení orientálek. Opylil  jsem jen na zkoušku květ jedné z odrůd pylem krásné orientálky, jejíž  prašník jsem si dovezl z Lovčic. Semeník se po určité době vzpřímil a  začal se zvětšovat. V polovině října jsem sklidil tobolku a z pouzder  vyluštil semena. Liliová semínka jsem do té doby neviděl, zejména mě  překvapilo jejich množství. V jedné tobolce jich bylo více než tři sta. Z  literatury jsem si načetl, že semena orientálních hybridů klíčí  hypogeicky. To znamená, že ze semínka vyroste pod zemí malá cibulička, a  z ní teprve po prochlazení první lísteček. Vysel jsem tedy semena do  sklenice s rašelinou, a když jsem asi po třech měsících zpozoroval  tvořící se hypogeické cibulky, putovala sklenice i s obsahem na  prochlazení do ledničky. Tam se na ni zapomnělo, a když jsem ji po  určité době v ledničce objevil, vyrůstal ze sklenice porost, který jako  klubko hád'at usilovně hledal světlo. Opatrně jsem rostlinky přesadil do  květináčů a pečoval o ně jako o velké orientálky. Po pěti letech od  křížení jsem se dočkal prvních květů.
   
Výlety za orientálkami do Lovčic
    Od roku 1984 jsem v době květu orientálek pravidelně jezdil do  Lovčic. Zahradník Josef Kukla sice na jaře 1985 zemřel, ale v pěstování  orientálních hybridů pokračoval jeho vnuk Ing. Pavel Nejedlo . Ve velkém  fóliovníku mu každoročně rozkvétaly tisíce nádherných květů. Pavel  začal s pěstováním orientálek pod vlivem přednášky Jana de Graa ffa v  Praze roku 1968 a v osmdesátých letech byl již zkušeným pěstitelem i  šlechtitelem. Nejlepší odrůdy orientálek používal ke křížení. Každoročně  pak na podzim sklizená semena vyséval. Semenáčky mu vykvetly poprvé  přibližně 4 až 6 let po výsevu. Pokud květ nově vykvetlé orientálky  šlechtitele něčím zaujal, dostal pořadové číslo a pro snazší orientaci  někdy i jméno. Třeba selektovaný semenáč číslo 6 se stal odrůdou APACHE,  číslo 30 odrůdou RUBY BAND, číslo 69 byla JARUNA a 178 LEMON DREAM.  Navíc kromě názvu obdržela novošlechtění i určitý počet hvězdiček (ty  nejkrásnější orientálky až šest).
    Od těch nejlepších semenáčků jsem občas dostal v době květu pyl pro  vlastní křížení a na podzim někdy i lodyžní cibulku. Tak se postupně  dostaly do Jablonce SAN REMO, APACHE, RUBY BAND, RED MATADOR, YELLOW  GLORY, LEMON DREAM, JARUNA, LILAC DOTS, GEISHA FACE či COLOR CARNEVAL a  další odrůdy Ing. Pavla Nejedla .
    Jednou jsem přijel do Lovčic o něco dříve. Orientálky ještě  nekvetly, až na jeden zázrak. Před několika lety obdržel Pavel zásilku  semen ze zahraničí a v porostu semenáčků právě vykvetla krásná růžová  orientálka. Ihned byla vybrána a dostala pořadové číslo 801. Zřejmě se  jednalo o nějaký spontánní hybrid Lilium rubellum. Poprosil jsem Pavla o  jeden prašník a odvezl si ho domů k opylování několika květů. Když mi  pak po pěti letech vykvetly ze semen tohoto křížení lilie, měly krásné  květy nejrůznějších barevných odstínů a zachovaly si i ranost kvetení.  Ve šlechtitelském programu jich využívám dodnes.
    Jindy jsem ve fóliovníku objevil skupinu nádherně kvetoucích  orientálek v různých odstínech růžové barvy. Domníval jsem se, že to  budou asi špičkové novinky ze zahraničí. Brzy jsem byl ale vyveden z  omylu. Jednalo se o Pavlovy semenáče, které měly jako otcovskou rostlinu  raný Strahmův kultivar ROYAL SPLENDOR. Náhodou mi ROYAL SPLENDOR zrovna  kvetl v Jablonci, a tak jsem z něj sebral prašníky a opyloval ty  nejlepší lilie, které mi doma kvetly. Po pěti letech jsem pak mohl  obdivovat růžové květy nejrůznějších odstínů, některé dokonce se  zlatavým pruhem. Tak vznikly třeba moje odrůdy KVĚTA KALÍKOVÁ nebo  JIZERSKÉ TICHO.
   
Jak úspěšně pěstovat orientálky
    Před třiceti lety jsem neměl s pěstováním orientálek žádné  zkušenosti. Nejvíce jsem se mohl naučit od zahradníka Josefa Kukly a  jeho vnuka Ing. Pavla Nejedla. Ti byli v té době již zkušenými  pěstiteli, kteří své období nezdarů už měli za sebou. V Lovčicích kdysi  zkoušeli bez úspěchu pěstovat orientálky v obyčejné zahradní zemině. Ani  hrabanka z lesa se jim neosvědčila. V substrátu se šířily plísně a  mnoho rostlin zahynulo. Až sázení orientálek do směsi čisté vrchovištní  rašeliny a písku znamenalo vítězství.
    Orientálky také vyžadují správné stanoviště. Nejlepší je studený  skleník. V oblastech, kde nebývá v zimě moc sněhu, se dají orientálky  pěstovat i ve fóliovníku. Začátečníkům mohu doporučit i pěstování v  květináčích u okna doma v bytě. Většina orientálek snese i značné  přistínění, dokonce ve skleníku je během období květu stín podmínkou  úspěchu. Pokud kvetoucí orientálky ve skleníku nepřistíníme, ani větrání  neochrání květy před slunečním úpalem. Kdysi jsem stínil orientálky  maskovací vojenskou sítí přetaženou přes skleník. Dnes mám skleník  postříkaný modrou barvou na kov a sklo. Zabarveno je zhruba 60 % plochy  skel. Jednou za dva až tři roky musím nátěr obnovit.
    Jeden čas jsem zkoušel i speciální barvu na skleníky značky Amarit.  Moc se neosvědčila. Postřik mi na sklech nevydržel ani dva týdny a po  prvním dešti byl pryč. Orientálky v polostínu dobře rostou i kvetou,  jenom některé typy se slabším stvolem se pod tíhou květů ohýbají k zemi.  Můj skleník je zapuštěný do země, a tak je v něm během zimy o něco  tepleji a v létě naopak chladněji než v obyčejném skleníku. Jako  substrát používám vláknitou vrchovištní rašelinu a cibule orientálek  přesazuji bud'to na konci vegetace začátkem listopadu, nebo časně na  jaře. Při jarním přesazování však hrozí, že občas ulomíme z cibule  rašící výhony.
    Od jara do podzimu opatrně zaléváme. Před zálivkou si hrábnu rukou  hlouběji do substrátu, zda v hloubce není přílišné vlhko. Často se mi  stává, že povrch substrátu je suchý, ale cibule orientálek jsou v  přemokřeném prostředí.
    Velkým dilematem je hnojení. Orientálkám k dobrému růstu a kvetení  opravdu stačí jen čistá rašelina a zálivka. Přesto jim prospěje občasné  slabé přihnojení roztokem Kristalonu - plod a květ. Kristalonem hnojím  velice málo a jen do konce července. Zajímavou zkušenost jsem učinil s  mletou rohovinou (prodává se pod názvem Rohozka). Při sázení asi  padesáti cibulí orientálek jsem mletou rohovinu přimíchal k rašelině. V  následujících letech přihnojené lilie nádherně rostly a kvetly. Po  letech se však na těchto orientálkách začaly dříve projevovat známky  stárnutí. Zdravotní stav cibulí byl o hodně horší nežli u nehnojených  sousedek. Orientálky také viditelně chřadnou, když je ponecháme v  rozpadlé rašelině déle než tři až čtyři roky. Doporučuji nejdéle po  čtyřech letech starou rozpadlou rašelinu vyměnit za novou. Nejvíce se mi  osvědčila vláknitá rašelina z Pobaltí.
   
Kolik let může vydržet odrůda v dobré kondici?
    Zde je dobré odlišit životnost odrůdy od životnosti jednotlivé  cibule. Pokud máme štěstí a odrůda se nenakazí těžkou virózou, může dle  mých zkušeností vydržet v dobrém stavu desítky let. Už třicet let mi  krásně kvete každým rokem orientálka 'Capricorn' od šlechtitele Doreena.  Nemusím snad zdůrazňovat, že to není stále tatáž cibule. Jednotlivé  cibule vydrží v dobré kondici maximálně 15 až 20 let. Poté se jí  většinou začne rozpadat podpučí a rostlina během několika let zahyne.  Zániku odrůdy se však dá předcházet. Při podzimním přesazování můžeme  odlomit od zdravé cibule několik šupin. Inkubace proběhne v mikrotenovém  sáčku s mírně vlhkou rašelinou při pokojové teplotě. Sáčky se šupinami v  rašelině nechávám od listopadu do konce ledna ve skříni bytu. Po těchto  třech měsících již bývají na šupinách narostlé malé cibulky. Pak  umístím sáčky se šupinami na tři měsíce do chladničky a začátkem května  vysazuji prochlazené šupiny i s cibulkami na záhony. Do dvou let tyto  rostliny vykvetou a omlazené cibule vydrží kvést třeba dalších 15 let.  Omlazování odrůdy je třeba provádět pravidelně. Osvědčilo se mi jednou  za 5 až 8 let.
   
Orientálky a mráz
    Orientálka, která není v příliš přemokřeném substrátu, vydrží během  zimy i značné teploty pod nulou. Ve skleníku mi zimní teploty často  klesají k -10 °C a cibule orientálek na záhonech (v hloubce asi 15 cm)  ještě nikdy nebyly mrazem poškozeny. Ve skleníku jsem měl také několik  orientálek v kontejnerech. K mému údivu stejný mráz vydržely i ony,  ačkoliv kontejnery s orientálkami byly zmrzlé na kost. Cibule, která je  chráněná substrátem, je odolnější vůči mrazu než cibule holá. Zřejmě  hraje velkou roli nejen rychlost promrzání, ale i rozmrzání. Mám  podezření, že při rychlém zmrznutí či rozmrznutí může dojít k poškození  cibule. Přesvědčil se o tom kdysi dávno i můj přítel Pavel, když mu  zmrzly stovky vyndaných cibulí orientálek jen proto, že nebyly ponechány  v substrátu.
    Další kapitolou o mrazu je pozdní jarní mrazík. Když se mi ve  skleníku koncem března objeví první špičky orientálek, mám samozřejmě  obavy z každého většího mrazu. V posledních letech bývají pozdní jarní  mrazíky časté a některá pokroucení lodyh se jim připisují. Přesto  většina rašících orientálek přežije bez pohromy pokles teploty i k - 6  °C. Pokud chcete mít větší jistotu menšího poškození, doporučuji chránit  rostliny před mrazem a následujícím prudkým sluncem bílou netkanou  textilií. Silné jarní mrazy bývají většinou spojené s jasnou oblohou, a  co by nepoškodil sám mráz, to můžou zničit sluneční paprsky.
   
Vypěstujte si orientálky ze semen
    Při křížení je nejlépe vybrat pro rostliny takové podmínky, ve  kterých mohou semena úspěšně dozrát. Ve skleníku nám na dozrávající  tobolky neprší, takže jim nehrozí plísně. Se stejným úspěchem sklidíme  pěkná semena i při křížení v bytě u okna. Samotné opylení květu je  velice jednoduché. Odtrhnu prašník z květu otcovské (pylodárné) rostliny  a otřu jej o bliznu mateřské tak, aby byla obalena pylem. Po určité  době se jako známka úspěšného oplodnění vzpřímí semeníky a začnou se  zvětšovat tobolky. Když na podzim začne vrchní část dozrávající tobolky  praskat, vyluštíme semena a ihned je vysejeme. Někdy se v literatuře  doporučuje před vysetím semena promývat ve vodě. Odstraní se tak prý  inhibitory klíčení. Vyzkoušel jsem to kdysi s úspěchem. Semena opravdu  vzešla ve velkém počtu. Ale i při výsevu nepromytých semen se nám podaří  získat malé hypogeické cibuličky. Čerstvě vyluštěná semena promíchám s  mírně vlhkou rašelinou v mikrotenovém sáčku a stejně jako sáčky se  šupinami je nechám na tři měsíce ve skříni při pokojové teplotě. Při  občasné prohlídce můžeme pozorovat, jak ze semínek vyrůstají malé  cibuličky. Sáčky s malými hypogeickými cibuličkami umístím do chladničky  na další přibližně dva až tři měsíce. Začátkem května pak malé  cibuličky se zárodky rostoucího lístečku vysazuji do hloubky asi 5 cm na  záhony ve skleníku. Po dvou letech vyberu na podzim malé cibulky  semenáčků ze země a podle potřeby je rozsadím na záhony, kde pak  vykvetou.
    Při pěstování orientálek v bytě jsem prochlazené cibuličky vysazoval  s úspěchem i do květináčů. Když vyséváme semena orientálek, pamatujme  si, že ne všechna klíčí již v prvním roce. Ze stovky semen jich napoprvé  vytvoří ve zmíněných podmínkách hypogeické cibuličky někdy jen  polovina. Další semena vyklíčí až ve druhém a někdy dokonce až ve třetím  roce. Možná jsou příčinou právě ony inhibitory klíčení, o kterých se  občas píše v literatuře. Abych se nepřipravil o rostliny z nevyklíčených  semen, při sázení prochlazených hypogeických cibuliček do odpovídající  hloubky 5 cm nasypu i zbývající obsah sáčku, ve kterém jsou kromě  substrátu i semena, která dosud nevzešla. Dá se jim tak možnost  vzklíčení v dalších letech.

 
Kapitoly z historie orientálních hybridů

   První šlechtitelé
   Dnes se mezi orientální hybridy řadí  složití kříženci mezi několika botanickými druhy, jejichž původ je na  japonských ostrovech. Prvními šlechtiteli byli japonští zahradníci.  Velký znalec lilií Edward Austin Mc Rae popsal, s jakým vzrušením si měl  možnost prohlédnout v zahradnické knihovně v Bostonu překrásnou,  barevně ilustrovanou starou japonskou knihu. Našel v ní křížence mezi  takovými botanickými druhy jako Lilium auratum, Lilium japonicum, Lilium rubellum a Lilium speciosum.
    Z těchto botanických druhů byla zřejmě z Japonska do Evropy dovezena jako první odolná Lilium speciosum.  Stalo se tak v roce 1830, tedy více než třicet let po jejím popsání  Thunbergem. U tohoto druhu existuje velké množství přírodních forem i  vyšlechtěných selekcí, většina z nich se vyznačuje vysokou mírou  tolerance k virům.
    Lilium auratum se dostala na Západ jako další v pořadí. A  tak se do dějin orientálních hybridů zapsal zlatým písmem 7. srpen 1869.  Toho dne vykvetl Francisu Parkmannovi květ o průměru 22 cm z křížení Lilium speciosum x Lilium auratum. Tvarem a vůní připomínal květ L. auratum, barvou zase nejkrásnější formy L. speciosum. Původní rostlina po několika letech zahynula a zbyl po ní jen obrázek v časopisu Florist and Pomologist.
    V té době se dostaly první cibule L. auratum a L. speciosum  do Českých zemí, které tehdy patřily k Rakousko-Uhersku. Čeští  zahradníci se japonské lilie naučili brzy úspěšně pěstovat. Zkušenosti  našich pěstitelů byly zveřejněny v listopadovém čísle Časopisu českých  zahradníků roku 1887.
    Lilium auratum se k nám dovážela z Japonska v pevně uzavřených bednách, kde cibule byly zalité rozředěnou hlínou. Většina cibulí L. auratum  byla bez kořenů, obchodníci je totiž při balení uřezávali, aby se do  bedny vešlo cibulí co nejvíce. Takové rostliny sice v prvním roce  vykvetly, ale často již v dalším zahynuly. Naši zahradníci proto  doporučovali dopěstovávat Lilium auratum z lodyžních cibulek nebo ještě lépe ze semen.
    Lilium speciosum se v té době pěstovala pro obchod v  Belgii, Holandsku a Francii. I jejím cibulím páni exportéři uřezávali  kořeny. Nevím, zda se k našim zahradníkům dostaly obrázky lilií z  křížení Francise Parkmanna, ale slova otištěná v závěru článku z  listopadu 1887 považuji za téměř prorocká:
    „Prvnějším pokusům pěstovati zde v Čechách ze semene Lilium auratum  náleží přednost. Nechť čas nikoho neodstraší, každým rokem setbu  obnovíme a  docílíme tím hojného dorostu. Kéž by v Čechách pěstování  Lilium auratum se ujalo, lilie budoucnosti jest Lilium auratum a nové  toho druhu variace, jež během několika let do obchodu budou uvedeny a  jak známo u každých novinek za ceny velmi vysoké! Známé jsou již odrůdy s  červenými tečkami a červenými pruhy, pak čistě bílé se žlutými pruhy,  též i částečně plné, již se vyskytly i bílé s většími hnědými i růžovými  skvrnami. Rozumí se samo sebou, že nové tyto druhy povstaly jen  křížením, sprašováním květů a pěstováním ze semen. Zde jest pole pro  zahradníky a milovníky květin činiti pokusy se sprašováním příbuzných  druhů, totiž Lilium auratum a L. speciosum var. extra rubrum neb L.  speciosum rubrum multiflorum, výsledek může býti jen dobrý i bude  sloužiti ku cti zahradnictví českému!"
    Nepodařilo se mi zjistit, kolik zahradníků si vzalo tyto rady k  srdci. Jisté je jen jedno, rok 1914 násilně přerušil rozvíjející se  šlechtitelskou činnost. Jen v prvních dvou válečných letech na frontách  Světové války zahynulo přes 600 zahradníků z Českých zemí.
    V první polovině 20. století se šlechtění orientálek přesunulo k  našim protinožcům a k zahradníkům za Atlantikem. Australan Gilbert Errey  zkřížil kultivar L. speciosum 'Melpomene' s L. speciosum var. magnificum.  Získal tak velice životaschopný kultivar 'Gilrey'. Další Australan Roy  M. Wallace použil při křížení kultivar 'Gilrey' jako matku a opylil jej  pylem hybridu 'Crimson Queen'. Z tohoto křížení byla získána odrůda  'Jillian Wallace', která sehrála významnou úlohu v dalším šlechtění  orientálních hybridů. Spojovala v sobě vitalitu L. speciosum s velikostí květu L. auratum. Pylový rodič kultivaru 'Jillian Wallace', hybrid 'Crimson Queen' vznikl totiž z křížení Lilium auratum var. platyphyllum x Lilium speciosum  'Melpomene'. Kultivar 'Jillian Wallace' měl květy o průměru více než 20  cm a velmi široké okvětní lístky sytě růžové barvy s karmínovými  skvrnami.
    
   Řady šlechtitelů se rozrůstají
    Také na Novém Zélandu jsou ideální podmínky pro pěstování lilií. V  roce 1932 tam byla založena první liliářská společnost na světě. Ve  městě Palmerston North přednášel na Massey Agricultural College botaniku  profesor J. S. Yeates. Ten ve třicátých letech dostal orientální hybrid  'Crimson Queen' a zahájil vlastní program šlechtění orientálních  hybridů. Výpěstky profesora Yeatese později sehrály podstatnou roli ve  šlechtění orientálek u nás.
    Dlouho byly orientální hybridy spojovány jen se dvěma botanickými druhy: Lilium auratum a Lilium speciosum. Další japonské lilie - Lilium rubellum a Lilium japonicum šlechtitelé opomíjeli. Změnili to až dva průkopníci ve čtyřicátých letech. První, kdo použil botanický druh Lilium rubellum  při šlechtění orientálek, byla Norma Pfeifferová. V roce 1942 své  pokusy popsala v článku publikovaném v Ročence NALS. Tato  šlechtitelka vytvořila vzájemným křížením L. auratum, L. speciosum, L. japonicum a L. rubellum  vynikající materiál, který byl později využit Janem de Graaffem v  Oregon Bulb Farms k získání kmenů pojmenovaných 'Imperial Pink', 'Pink  Glory' a 'Celebrity'.
    Druhým průkopníkem ve šlechtění orientálek se stal Leslie Woodriff.  Ve čtyřicátých letech založil ve státě Oregon firmu Fairyland Lily.  Stejně jako Norma Pfeifferová, i on použil raně kvetoucí druhy L. japonicum a L. rubellum  při šlechtění orientálních hybridů. W o o d r i f f o v ý m snem bylo,  aby orientálky kvetly již 70 až 80 dnů po výsadbě ve skleníku. To se mu  podařilo vyšlechtěním Atomic, Exotics a Little Fairies hybridů. Později  přineslo Woodriffovi mezinárodní uznání vyšlechtění orientálky  'Stargazer'.
    Vynikajícím americkým šlechtitelem orientálek byl Samuel L.  Emsweller. Jeho bílá 'Allegra' nebo kmen Potomac hybridy jsou mimořádně  odolné k chorobám a tolerantní k virům.
    Na počátku padesátých let začala v USA s komerčním pěstováním lilií  Oregon Bulb Farms Jana de G r a a f f a . Ve šlechtění orientálních  hybridů zde bylo dosaženo značného pokroku. Na OBF použili ke křížení  většinou materiál z Austrálie a Nového Zélandu. Překrásný klon 'Empress  of India' byl hybridem mezi 'Jillian Wallace' a 'Crimson Queen', ze  stejného křížení pocházela orientálka 'Empress of China'. Oba klony  vykazovaly vysokou toleranci k virům. Jan de Graaff byl nejenom úspěšným  šlechtitelem a manažerem. Především se stal velkým propagátorem lilií. V  roce 1968 uspořádal v Národním domě na Vinohradech přednášku o liliích,  která byla doprovázena nádhernými diapozitivy. Krása lilií a  orientálních hybridů zejména uchvátila nejednoho milovníka květin. Mnozí  zahrádkáři se pak pokusili o dovoz cibulí orientálek ze západních zemí.
   
Počátky šlechtění orientálek v Českých zemích
    V šedesátých letech v Československu vyšly dvě publikace o liliích: V  roce 1967 to byla kniha Tulipány a ostatní cibulové květiny, ve které  kapitolu o liliích zpracoval RNDr. Vladimír Chaloupecký, CSc. Někteří  čtenáři tak mohli poprvé spatřit barevné fotografie orientálních  hybridů. Ještě více barevných reprodukcí orientálek obsahovala Tykačova  knížka Lilie, která vyšla o dva roky později. V té době si přál mít  kvetoucí orientální hybridy na zahrádce snad každý pěstitel.
    Kdysi mi ukazoval na starých barevných diapozitivech výsledky své  pěstitelské a šlechtitelské práce Ivo Zmrhal. Jeho výpěstky vykazovaly  rysy Lilium speciosum, která je mnohem odolnější než Lilium auratum.
    Mimořádně úspěšný šlechtitelský program zahájili v Lovčicích u  Nového Bydžova zahradník Josef Kukla se svým vnukem Ing. Pavlem  Nejedlem. Když se po řadě nezdarů naučili orientálky pěstovat, pustili  se do šlechtění. Nejprve bylo třeba získat špičkový šlechtitelský  materiál od pěstitelů orientálek z různých částí světa - z USA, Kanady,  Austrálie i Nového Zélandu. V sedmdesátých letech přicházela do Lovčic  jedna zásilka za druhou. Nejprve z OBF ('Jamboree' strainy, Potomac  hybridy), pak od berlínské firmy Hoch ('Pink Glory' strain). Velký zlom  nastal v roce 1971, když navázal Josef Kukla kontakt s profesorem  Yeatesem. Ten zasílal cibule orientálek už koncem dubna, kdy je na Novém  Zélandu podzim. Tak se do Lovčic dostaly Yeatesovy odrůdy: 'Darkie',  'Elizabeth', 'Journey's End', 'Lavender Lady', 'Swan Lake', 'Alex' a  překrásná 'John Lea'. Jedinou nevýhodou bylo, že se cibule musely  aklimatizovat. Někdy přišly od Yeatese šupiny s malými cibuličkami, z  nich vyrostly nejzdravější rostliny. Celkem přišlo od profesora Yeatese  šest zásilek. Čilou korespondenci se slavným šlechtitelem ukončila až  jeho smrt v roce 1986.
    V roce 1974 se stal Kuklův vnuk Pavel členem Novozélandské liliové  společnosti a měl tak možnost získávat semena orientálek z celého světa.  Roku 1976 navázali pěstitelé orientálek v Lovčicích spojení se žákem  profesora Yeatese, šlechtitelem Williamem F. Doreenem, který pěstoval  orientálky též na Novém Zélandě. W. F. Doreen posílal cibule orientálek  později než profesor Yeates, často přišly lilie až v srpnu. To pak bylo  nejlepší cibule rozšupinovat a na podzim vysazovat šupiny i s malými  cibuličkami. Doreenovy hybridy byly většinou pojmenovány podle planet -  'Venus', 'Mars', 'Jupiter', 'Saturn', 'Pluto'. Dalšími výpěstky tohoto  novozélandského šlechtitele jsou orientálky 'Sunspot', 'Capricorn',  'Solar Ecclipse', 'Candy Floss' a 'Marineer'. Lilie z Nového Zélandu se  ukázaly být nejen krásné, ale i zdravé. Jestliže většina orientálek z  USA brzy podlehla virózám, některé lilie z Nového Zélandu se v českých  zemích udržely ve zdraví dodnes. To platí třeba pro kultivar 'Capricorn'
    V době květu orientálek prováděl Ing. Pavel Nejedlo nejrůznější  křížení. Ke šlechtění byly použity především Yeatesovy a Doreenovy  orientální hybridy, později i lilie od Leslie Woodriffa a manželů  Strahmových z USA. Každý rok v Lovčicích pilně vysévali sklizená semena.  Semeno vysévali ihned po sklizni a před výsevem ho lehce namořili. Byl  použit stejný substrát jako při pěstování cibulí, tedy rašelina s  pískem. Bedýnka s výsevem nesměla přeschnout, ale ani nebylo žádoucí  přemokření. Výsev byl umístěn do studeného skleníku. Dvouleté semenáčky  se přesazovaly na záhony, kde přibližně za 4 až 6 let po výsevu  vykvetly. Během několika let se už orientálky do skleníku nevešly, a tak  postavil Ing. Pavel Nejedlo v těsném sousedství velký fóliovník. Na  začátku osmdesátých let kvetlo v Lovčicích už více než 100 odrůd  orientálních hybridů a též se začaly ukazovat v piné kráse první  semenáče. Ty nejlepší z nich dostaly i jméno, mnohé z nich se pěstují  doposud. A tak se můžeme na výstavách lilií setkat s orientálkami  APACHE, JARUNA, YELLOW GLORY či RED MATADOR. Je jim přes třicet let a  stále jsou krásné, jak se na dámy v jejich věku sluší.
   Šlechtění orientálek v posledních desetiletích
    V sedmdesátých letech se podařilo Judith Freemanové obohatit svět orientálních hybridů o křížence Lilium alexandrae x Lilium speciosum. Později se jí povedlo vytvořit hybridy z křížení L. alexandrae a L. rubellum i L. alexandrae a L. nobilissimum.
    O rozšíření orientálek se zasloužila také Dianna Gibsonov á z Port  Townsendu v USA. To ona v osmdesátých letech poslala do Lovčic raně  kvetoucí orientálku 'Royal Splendor' (vyšlechtili ji Harve a Ruth  Strahmovi), bez které by nevznikla třeba něžná 'Květa Kalíková' nebo  'Jizerské ticho'.
    V poslední době se světové šlechtění orientálek přesunulo do  Holandska. Holandská produkce orientálek začala introdukcí klonu  'Stargazer' na počátku sedmdesátých let. Po komerčním úspěchu této  odrůdy (vyšlechtil ji skromný Leslie W o o dr i f f) se řada holandských  šlechtitelů vrhla na šlechtění orientálních hybridů určených k řezu. Ve  většině případů jsou holandské orientálky určeny pro rychlení a v  našich obchodech s květinami voní po celý rok. Každoročně se k nám  dovážejí cibule desítek odrůd orientálek od holandských šlechtitelů, a  to za nepříliš vysoké ceny. Jen málo z nich se však udrží delší dobu v  našich zahradách. Podle mých zkušeností do pěti či osmi let odrůda k  rychlení zahyne i při mimořádné péči. A tak mezi námi stále zůstávají  amatérští šlechtitelé orientálek a rádi prožívají vzrušení při proměně  semínka v malou rostlinku a posléze kvetoucí orientálku. Aby jich  přibývalo, to je i záměrem této malé publikace.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

MARTAGON Praha  je specializovanou základní organizací Českého zahrádkářského svazu,  která sdružuje milovníky, pěstitele a šlechtitele lilií z České  republiky a zahraničí. Členem se může stát každý, koho lilie zajímají.  Organizace vydává informativní zpravodaj LILIÁŘ a provozuje internetové  stránky www.martagon.cz.
Text a výběr foto: RNDr. Tomáš Sehnoutka
Autor fotografií: Ing. Jan Svoboda.

Autor a správce webu Jiří Vampol jvampol@gmail.com

Stránky jsou určeny pro podporu pěstování denivek.Jsem sběratel - denivky neprodávám, pouze vyměňuji.

Návrat na obsah